Často se jedná o krásné práce (posuďte sami dle přiložených fotek), které jejich tvůrcům daly pěkně zabrat. Já sám bych nedokázal vyrobit nejspíš ani jednu Ačkoliv jsem od dárce dostal souhlas se zveřejněním fotek těchto skvostů na svých stránkách, váhám, zda to mám udělat. Pokusím se sice kontaktovat lidi, nebo osady, kteří stojí za výrobou placek, ale i tak mám dilema, zda zveřejnit tyto věci na webu je správné a vhodné.

Proto bych se rád obrátil na vás, čtenáře a návštěvníky mých stránek. Myslím si, že by bylo pěkné, připomenout si (a lidem, kteří o trampování moc nevědí), že tramping je svým způsobem i umění, ale na duhou stranu bych nerad někoho naštval, nebo proti sobě poštval ;). Vyjádřete se, prosím, zda si myslíte, že bych placky zveřejnit měl a zda by to pro někoho mohlo být přínosem a obohacením.

Děkuji!

Třídím fotky a emaily s různými dotazy, poznámkami a informacemi od lidí, kteří si na mě vzpoměli. Je toho hodně a je to fakt práce. Zvláště když musím všechno poctivě psát v tom kletém html kódu. Kdybych se byl býval líp učil Vkládám někam nový kemp? Hurá, zase musím editovat dva okolní a pozměnit malou část kódu. A tak stále dokola a hodiny ubíhají. Teď zrovna jsou dvě hodinky nad ránem.

Má to vůbec smysl? Ptám se sám sebe. Je vůbec to, co tu provádím potřeba? Kromě toho, že to zajímá mne, zajímá to ještě někoho dalšího? Z vašich reakcí tuším, že (alespoň některé) obsah mých stránek zajímá. A jsem tomu nesmírně rád.

Přemýšlel jsem, co by mělo být tím hlavním “posláním” mých stránek a napadla mě JMÉNA. Důležitá jsou jména. Dokud dokážeme místa pojmenovat, zůstanou ve vzpomínkách. Fotky jsou dobrou vzpomínkou, ale beze jména jsou to jen fotky čehosi, co nikomu nic neříká.

Nezapomeňme na jména míst, která jsme jim dali! Můžou nám kempy tisíckrát sbourat, ale dokud jejich místo bude mít jméno, tak to tolik nevadí. A k tomu mají sloužit mé stránky. K připomenutí jmen a toho, že pro někoho před námi za tím jménem byly i prožitky a vzpomínky.

(tak na druhou hodinu ranní je těch mouder až dost. Končím. Dobrou noc)

Kamna mají kouřovod s průměrem 120 mm a součástí daru je i cca 1 m dlouhá roura. Součástí daru ovšem NENÍ odnos kamen na kemp

Jsou opravdu velmi hřejivá a se svojí hnědou barvou neurazí žádný srubový interiér. Nespornou výhodou (alespoň pro případné umístění v Brdech) je i to, že k vyzvednutí jsou kamna ve Velkém Chlumci, hned u lesa. Kamna váží 54 kg.

V případě zájmu o kamna, nebo doplňující informace mě kontaktujte buď emailem toulavci(zavináč)email.cz, nebo zde v komentářích.

Náš Matyáš se narodil 25.6.2008 v 9:35 v Příbramské porodnici (které bych chtěl tímto poděkovat a všem doporučit).

Na Matýskovi se podepsaly ty tři dny, o které byl přenášen, a tak měřil 50 cm a vážil 3290 gramů. Oproti Magdalénce před dvěma lety (48 cm a 2750 gramů) tedy pořádný chlapík.

Děkuji tímto všem, kteří nám k němu gratulovali, odpovídat jsem (zatím) nestačil. Po příchodu z porodnice začal zatím pořádný “hukot”, umocněn ještě tím, že si v den příchodu Magdalénka (pod mým patronátem) propíchla bubínek ucha a teď tu leží v bolestech a horečkách…

Ale radost z trampské (doufám) posily ani toto nezkazí.

A s Magdalénkou jsme Matyáška slavnostně zapili…

Sedím za počítačem, z kterého hraje tiše skupina Klíč. Jsem tu sám a tak jako vždy, když na to mám čas, přepadá mě melancholická nálada. A na co jiného bych měl (kromě odloučené rodiny) vzpomínat, než na “můj” Desert camp.

Byla to krásná doba, kdy jsem byl opravdu mladý (asi tak 12 let), kdy jsme s partičkou kamarádů prolézali Brdy a objevovali pro sebe kousky trampského světa. Mnoho z toho, co jsme tehdy našli dnes již není, nebo je v podobě, která mě nutí k trudnomyslnosti, ale to je vedlejší. Důležité je, že mě to opravdu nadchlo. Vzhledem k mé výchově v trampské rodině to pro mne nebyly úplně nové zážitky, ale konečně jsem si je mohl prožívat sám, bez rodičů, v klidu a naplno.

Byli jsme kamarádská pětka, která spolu podnikala řady vandrů, ale stále byla bez nějakého svého trampského domova. Postavit si něco, co bude jen naše, kde za náší prací bude vidět nějaký konkrétní výsledek, to bylo to, co nás nutilo hledat to pravé místečko. A jednoho dne jsme ho konečně našli!

Na břehu Voznického potoka, v místě, kde voda svým meandrem vytvářela ze země podkovu, tam jsme se rozhodli založit svůj první kemp. Plánů bylo moc a já, jako druhý nejmladší, do nich nemohl moc mluvit, ale to mi nevadilo. Jen se účastnit něčeho podobného pro mne bylo nesmírně krásné, dobrodružné a fantastické.

Běhal jsem po okolí a hledal nějaká krásná místa v blízkosti, až jsem nalezl, asi 30 metrů od plánovaného kempu, v hustém mlází, malou mýtinku. Byla v podstatě kousíček od potoka, ve svahu nad ním, ale úplně skrytá. Zavolal jsem ostatní, které místo také nadchlo a tak se náš kemp poprvé stěhoval, ještě před tím, než vůbec vznikl.

Mýtinka byla veliká asi jeden ar, a porostlá hustým vysokým mechem, protože byla hodně podmáčená. Zbudovali jsme ohniště, ze kterého později při vaření dokonce vytékala teplá voda. Ohniště proto muselo mít vyskládané dno z kamenů,aby oheň nepohasínal.

Na dalším vandru jsme začali budovat nějaký příbytek. Vzhledem k všudypřítomné vodě, bylo jasné, že bude muset být podlaha ve vzduchu. Udělali jsme jednoduchou konstrukci podlahy a pokryli jí kulatinami ze smrků. Dřeva bylo všude dost, i když často trochu chyceného hnilobou.

Tomuto podmáčenému kempu jsme dali parodické jméno Desert camp a doma si vyrobili vypálenou cedulku. Při naší další návštěvě kempu jsme ale se smutkem v očích zjistili, že přes celý náš kemp jsou natahány vyřezané suché stromky, což jsme si vyložili jako negatiovní postoj ke kempu ze strany lesní správy. Zda to tak skutečně bylo, těžko říci. My jsme se však rozhodli místo opustit a hledat dál.

Nevím, jak dlouho to trvalo a v kterém roce přesně to bylo, ale nakonec jsme místo našli a tak se náš Desert camp stěhoval po druhé, zatím naposledy. Tentokrát do daleko opuštěnější části Hřebenů.

Opět jsme našli malou mítinku v hustém lese (tentokrát suchém). Vznikla asi při větru zlomením několika smrků, které jsme odstranili. Na místě jsme v následující době pilně pracovali a nakonec jsme postavili přístřech se zvedlou podlahou pro 6 tuláků a dvě zastřešené spací lavice. Na horní fotce je vidět stále ještě původní bouda a již nové střechy u lavic.

Toto místo jsem si doopravdy zamiloval. Možná jsou na Brdech hezčí, ale toto je pro mne místo s příběhem, jehož jsem byl součástí a nikdy na to nezapomenu. Spal jsem tam již nespočetněkrát, v různých dobách. Zažil jsem zde jak -20°C, tak vedra, lijáky, sucha i vichřice, kdy jsme s manželkou celou noc nespali a jen třeštili oči do černé tmy a poslouchali, jak vítr cloumá stromy v okolí. Pád obřího buku cca 150 metrů od kempu nám v té noci ještě strachu přidal. Ale i z tohoto zážitku je dnes již vzpomínka, na kterou si doma občas vzpomeneme a společně se zase trošku zabojíme.

Naše původní osadnická pětka se rozpadla v době, kdy jsme se rozešli na několik různých škol, nebo do zaměstnání. Ostatní již nejezdí, nebo jen velmi zřídka, ale na Desert se všichni čas od času vrací alespoň podívat. Já se ženou se tam vracíme nejčastěji. 10.4.2004 jsme tam dokonce vysadili “náš” stromek gingha. Vysoký asi 10 cm přežívá již 4 roky.

Původní lavice na Desertu se již rozpadli a tak bylo třeba je vyměnit. S bráchou a kamarádem jsme je strhli a postavili nové. V plánu je i přestavba boudy, ale času je čím dál tím míň. Snad až mé děti dorostou do věku, kdy se s nimi bude dát jezdit ven, pustíme se do toho společně. Zatím Desert bude vesele chátrat a my se na něj dostaneme jen občas. Ale přijde den, a já věřím, že brzy, kdy se zase na Desert vrátíme a naučíme i naše děti, aby to tam milovali.

Končím tento chaotický tok myšlenek zároveň s poslední písní skupiny Klíč. Nějaké stručné povídání a pár fotek Desertu je k nalezení zde.

P.S. Nedávno jsem se byl podívat na místě původního Desertu, v podmáčeném mechovišti. Zbytky kempu jsem našel. Mechem zarostlé ohniště a trouchnivějící zbytky klád, na které kdosi neznámý pohodil kus igelitu. Smutné. Velmi smutné a jitřící vzpomínky. Zvlášť, když jsem pod vrstvou mechu v ohništi ještě do prstů nabral popel z našich ohňů…

]]> http://www.frank.toulavci.com/2008/05/desert-camp/feed/ http://www.frank.toulavci.com/2008/05/proc/ http://www.frank.toulavci.com/2008/05/proc/#comments Thu, 29 May 2008 20:30:15 +0000 Frank http://www.frank.toulavci.com/?p=3 Proč?

Proč si psát v této době blog? Tak předně proto, že mě psaní baví a na mých “oficiálních” stránkách je toho víc ke koukání, než ke čtení a nějaké mé další plky tam nejsou žádoucí. Zároveň bych se občas rád k něčemu také vyjádřil, nebo si uchoval nějaké mé “světonázory” v textové podobě.

Dalo mi, webovému laikovi, celkem dost práce, než jsem konečně na těchto stránkách blog rozchodil. Nakonec (zdá se) se dílo podařilo a vše funguje jak má. Alespoň doufám. Mohu tedy začít psát a třeba si mé psaní najde i nějakého toho čtenáře. Pokud se tak stane, budu rád, i když si nedělám pražádné iluze o hodnotě, či kvalitě, mého psaní.

Na tomto blogu bych se rád věnoval trampingu a jemu příbuzným zajímavostem. Pokud se budete chtít k nějakému tématu spoluvyjádřit, uvítám váš názor v komentářích pod článkem.

Zároveň si uvědomuji, že by se měl tramping především žít a ne o něm psát. Zatím ale počet “trampohodin” výrazně převišuje “internettrampohodiny”, takže je snad vše v pořádku