Frankův občasný trampský blog

Na následujících řádcích si můžete přečíst stručnou historii brdského Desert campu, místa, které mi na Brdech přirostlo k srdci víc, než cokoliv jiného…

Sedím za počítačem, z kterého hraje tiše skupina Klíč. Jsem tu sám a tak jako vždy, když na to mám čas, přepadá mě melancholická nálada. A na co jiného bych měl (kromě odloučené rodiny) vzpomínat, než na “můj” Desert camp.

Byla to krásná doba, kdy jsem byl opravdu mladý (asi tak 12 let), kdy jsme s partičkou kamarádů prolézali Brdy a objevovali pro sebe kousky trampského světa. Mnoho z toho, co jsme tehdy našli dnes již není, nebo je v podobě, která mě nutí k trudnomyslnosti, ale to je vedlejší. Důležité je, že mě to opravdu nadchlo. Vzhledem k mé výchově v trampské rodině to pro mne nebyly úplně nové zážitky, ale konečně jsem si je mohl prožívat sám, bez rodičů, v klidu a naplno.

Byli jsme kamarádská pětka, která spolu podnikala řady vandrů, ale stále byla bez nějakého svého trampského domova. Postavit si něco, co bude jen naše, kde za náší prací bude vidět nějaký konkrétní výsledek, to bylo to, co nás nutilo hledat to pravé místečko. A jednoho dne jsme ho konečně našli!

Na břehu Voznického potoka, v místě, kde voda svým meandrem vytvářela ze země podkovu, tam jsme se rozhodli založit svůj první kemp. Plánů bylo moc a já, jako druhý nejmladší, do nich nemohl moc mluvit, ale to mi nevadilo. Jen se účastnit něčeho podobného pro mne bylo nesmírně krásné, dobrodružné a fantastické.

Běhal jsem po okolí a hledal nějaká krásná místa v blízkosti, až jsem nalezl, asi 30 metrů od plánovaného kempu, v hustém mlází, malou mýtinku. Byla v podstatě kousíček od potoka, ve svahu nad ním, ale úplně skrytá. Zavolal jsem ostatní, které místo také nadchlo a tak se náš kemp poprvé stěhoval, ještě před tím, než vůbec vznikl.

Mýtinka byla veliká asi jeden ar, a porostlá hustým vysokým mechem, protože byla hodně podmáčená. Zbudovali jsme ohniště, ze kterého později při vaření dokonce vytékala teplá voda. Ohniště proto muselo mít vyskládané dno z kamenů,aby oheň nepohasínal.

Na dalším vandru jsme začali budovat nějaký příbytek. Vzhledem k všudypřítomné vodě, bylo jasné, že bude muset být podlaha ve vzduchu. Udělali jsme jednoduchou konstrukci podlahy a pokryli jí kulatinami ze smrků. Dřeva bylo všude dost, i když často trochu chyceného hnilobou.

Tomuto podmáčenému kempu jsme dali parodické jméno Desert camp a doma si vyrobili vypálenou cedulku. Při naší další návštěvě kempu jsme ale se smutkem v očích zjistili, že přes celý náš kemp jsou natahány vyřezané suché stromky, což jsme si vyložili jako negatiovní postoj ke kempu ze strany lesní správy. Zda to tak skutečně bylo, těžko říci. My jsme se však rozhodli místo opustit a hledat dál.

Nevím, jak dlouho to trvalo a v kterém roce přesně to bylo, ale nakonec jsme místo našli a tak se náš Desert camp stěhoval po druhé, zatím naposledy. Tentokrát do daleko opuštěnější části Hřebenů.

Opět jsme našli malou mítinku v hustém lese (tentokrát suchém). Vznikla asi při větru zlomením několika smrků, které jsme odstranili. Na místě jsme v následující době pilně pracovali a nakonec jsme postavili přístřech se zvedlou podlahou pro 6 tuláků a dvě zastřešené spací lavice. Na horní fotce je vidět stále ještě původní bouda a již nové střechy u lavic.

Toto místo jsem si doopravdy zamiloval. Možná jsou na Brdech hezčí, ale toto je pro mne místo s příběhem, jehož jsem byl součástí a nikdy na to nezapomenu. Spal jsem tam již nespočetněkrát, v různých dobách. Zažil jsem zde jak -20°C, tak vedra, lijáky, sucha i vichřice, kdy jsme s manželkou celou noc nespali a jen třeštili oči do černé tmy a poslouchali, jak vítr cloumá stromy v okolí. Pád obřího buku cca 150 metrů od kempu nám v té noci ještě strachu přidal. Ale i z tohoto zážitku je dnes již vzpomínka, na kterou si doma občas vzpomeneme a společně se zase trošku zabojíme.

Naše původní osadnická pětka se rozpadla v době, kdy jsme se rozešli na několik různých škol, nebo do zaměstnání. Ostatní již nejezdí, nebo jen velmi zřídka, ale na Desert se všichni čas od času vrací alespoň podívat. Já se ženou se tam vracíme nejčastěji. 10.4.2004 jsme tam dokonce vysadili “náš” stromek gingha. Vysoký asi 10 cm přežívá již 4 roky.

Původní lavice na Desertu se již rozpadli a tak bylo třeba je vyměnit. S bráchou a kamarádem jsme je strhli a postavili nové. V plánu je i přestavba boudy, ale času je čím dál tím míň. Snad až mé děti dorostou do věku, kdy se s nimi bude dát jezdit ven, pustíme se do toho společně. Zatím Desert bude vesele chátrat a my se na něj dostaneme jen občas. Ale přijde den, a já věřím, že brzy, kdy se zase na Desert vrátíme a naučíme i naše děti, aby to tam milovali.

Končím tento chaotický tok myšlenek zároveň s poslední písní skupiny Klíč. Nějaké stručné povídání a pár fotek Desertu je k nalezení zde.

P.S. Nedávno jsem se byl podívat na místě původního Desertu, v podmáčeném mechovišti. Zbytky kempu jsem našel. Mechem zarostlé ohniště a trouchnivějící zbytky klád, na které kdosi neznámý pohodil kus igelitu. Smutné. Velmi smutné a jitřící vzpomínky. Zvlášť, když jsem pod vrstvou mechu v ohništi ještě do prstů nabral popel z našich ohňů…